Turistika

          Tento projekt je realizován za finanční podpory Magistrátu hl. m. Prahy.

 

termíny dle aktuálního rozpisu lektora

cena lekce: 30 Kč / vycházku

lektor: Jan Šiml

 

Na vycházky je třeba se zaregistrovat v KKC, Uralská 6, Praha 6 - Bubeneč. Při registraci si předplatíte pět vycházek (150 Kč) a obdržíte poukázku, kterou na vámi vybrané vycházce předložíte lektorovi.

Poukázka platí čtyři měsíce (ode dne první vycházky, které se zúčastníte). Pokud epidemiologická situace přeruší organizování vycházek, bude se platnost poukázek prodlužovat podle konkrétní situace. Po absolvování pěti vycházek si v recepci můžete zakoupit další poukázku. Na požádání dostanete doklad o zaplacení - některé pojišťovny pohybové aktivity pro zdraví seniorům hradí.

Do turistického kroužku se může zaregistrovat každý bez ohledu na věk. Vycházky budou převážně v úterý a ve středu, občas v pátek či v neděli, nebo kratší odpolední vycházky v pondělí. Plánování závisí na počasí a náročnosti trasy a terénu. Pět vycházek si určitě vybere každý podle svých časových a fyzických možností.

Pozvánky na vycházky a informace o realizovaných vycházkách budou od února 2021 dostávat jen registrovaní zájemci.

Děkujeme za pochopení této organizační změny a věříme, že nám zachováte přízeň. Současně doufáme, že budeme mít brzy možnost vyrazit společně do přírody. Na setkání s vámi se těší

Honza Šiml

 

NAPSALI O NAŠEM CVIČITELI HONZOVI ŠIMLOVI

Věk je výzva k novému začátku, nikoliv k rezignaci
 
"Mějte se, smějte se a choďte!" (Jan Šiml)
 

HLEDÁTE INSPIRACI K VYCHÁZKÁM?

Prohlížejte online nebo stahujte do vlastního počítače, ale hlavně choďte!

Pozn.: Budeme rádi, když nám napíšete, zda vás naše vycházkové publikace inspirovaly k pravidelnému chození a zda vám pomohly orientovat se v terénu. Jakékoliv připomínky, nápady a doporučení k vycházkám můžete posílat Honzovi nebo Táně. Děkujeme za vaši odezvu :-)

 

Vycházky s Honzou 5 (2023)
Souhrn 38 inspirací pro všechny, kteří rádi chodí. Užijte si krásy české krajiny ve všech ročních obdobích.

 

Vycházky s Honzou 4 (2022)
Přehled všech 37 vycházek, uskutečněných v roce 2022. Neváhejte a choďte. "Zdrávi došli!"

 

Vycházky s Honzou 3 (2021)
Souhrn 23 vybraných vycházek. Některé vycházky se opakují, ale mají trochu jinou trasu, nebo proběhly v jiném ročním období.

 

Vycházky s Honzou 2 (2020)
Dalších 18 tipů na vycházky nejen do přírody. Přejeme spoustu krásných zážitků na vašich toulkách.           

 

Vycházky s Honzou (2019)
Souhrn 26 vycházek, doplněný o fotografie a rozšiřující informace. Ať se vám dobře šlape!

 

CHCETE SI VYTISKNOUT VLASTNÍ KALENDÁŘ?

Chcete-li originální kalendář s fotografiemi z vycházek z uplynulého roku, klikněte na příslušný rok (měsíc) níže a vytiskněte si ho :)

Leden 2024

Únor 2024

Březen 2024

Duben 2024

Květen 2024

 

Kalendář 2023

Kalendář 2022

Kalendář 2021

 

VYCHÁZKY 2024

Omlouváme se, máme v poslední době problém se zobrazováním fotografií a prohlížením fotogalerií. Na vyhledání a odstranění chyby intenzivně pracujeme. Děkujeme za pochopení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

VYCHÁZKY 2023

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

VYCHÁZKY 2022

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Akce organizovaná s finanční podporou Středočeského kraje.

 

 

 

 

 

 

Akce organizovaná s finanční podporou Středočeského kraje.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Akce organizovaná s finanční podporou Středočeského kraje.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SHRNUTÍ VYCHÁZEK ZA ROK 2021

V dubnu se epidemiologická situace konečně vylepšila. Do tělocvičen se ještě nesmělo, ale už bylo možné vyrážet aspoň na vycházky. Tou první letošní byla návštěva Proseckých skal. A mnoho dalších následovalo...

 

 

 

 

 

 

 

Všechny fotografie Petra Šedy najdete v této galerii.

 

 

 

Fotografie Petra Šedy najdete v této galerii.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

SHRNUTÍ VYCHÁZEK ZA ROK 2020

I přes nepříznivou situaci s ohledem na koronavirovou epidemii a dlouhé uzávěrky, během kterých se nemohli lidé ani venku potkávat ve větších skupinách, se nám podařilo v roce 2020 uskutečnit celkem 24 vycházek, jejichž přehled přinášíme níže. Vybrali jsme z nich 18, které nejsou součástí první publikace, a zpracovali je detailněji do druhé publikace Vycházky s Honzou 2. Listujte a inspirujte se :)

Všechny vás zdravím a doufám, že budeme mít opět brzy možnost vyrazit spolu do přírody.

Honza Šiml

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TRADIČNÍ VÁNOČNÍ VYCHÁZKA – 27.12.2019

pozvánka

Vycházku si nenechalo ujít 32 zájemců. Po tradiční „startovní“ fotografii, pod mohutným platanem u vchodu do Kinského zahrady, jsme se vydali po plánované trase.

Prošli jsme se Kinského zahradou okolo letohrádku, zvonice, prohlédli si několik sousoší, vystoupali jsme postupně okolo jezírek s vodopády a okolo památného dřevěného kostelíku na vrchol Petřína. Zde jsme vstoupili do krásně zazimované Růžové zahrady.

Dál nás cesta zavedla k hvězdárně, kde jsme se pozastavili u bronzové sochy velké osobnosti našich novodobých dějin - Rostislava Štefánika. Od hvězdárny to bylo už jen kousek cesty (okolo hradeb s malebnou vyhlídkou na sakrální stavby a petřínskou věž) na vrchol Petřína. Na vrcholu je samozřejmě ocelová konstrukce rozhledny – nejvýše položené stavby v Praze.

U rozhledny jsme si prohlédli všechny církevní stavby, včetně krásně upravených kaplí křížové cesty, a pokračovali „zadní pěšinou“ do náměstíčka před Strahovským klášterem. V kostele i u kostela byly k vidění jesličky.

Průchodem jsme prošli na Dlabačov, dále na Loretánské náměstí, nahlédli jsme na jesličky do kláštera Kapuciánů a pak sesšli do malebných uliček Nového světa, které nás přivedly na Hradčanské náměstí.

Vzhledem k velkému množství turistů, čekajících ve frontě před kontrolním místem u vstupu do hradního areálu, jsme závěrečnou část trasy byli nuceni upravit. Neprošli jsme nádvořími hradu a místo sestupu vinicí jsme sešli do cíle naší trasy, ke stanici metra Malostranská, po zámeckých schodech. Vánoční trasa (cca 6 km) byla koncipována tak, aby účastníci, pro které byla trasa příliš dlouhá, mohli ukončit vycházku na Dlabačově - dobré spojení MHD. Část účastníků tuto možnost využila.

Honza Šiml

 

LETENSKÉ SADY („RYBOVA MŠE“) – 22.12.2019

pozvánka

Letenské sady jsou rozsáhlý pražský park na levém břehu Vltavy a druhý největší park na území městské části Praha 7. Díky své vyvýšené poloze umožňuje výhled na řadu pražských památek a významných míst, mimo jiné Pražský hrad, Staré město a Petřín.

Před letohrádkem Královny Anny, kde začínala naše vycházka, se nás sešlo v určenou dobu 47. Naše trasa vedla nejprve přilehlým parkem směrem k Chotkově silnici, kterou jsme přešli po visuté lávce směrem do Chotkových sadů. Od hořejšího konce Letenských sadů, (Chotkových sadů) jsme pokračovali upravenými pěšinkami. Po pravé straně nás upoutala vysoká cihlová zeď bašty svaté Máří Magdalény s Kramářovou vilou. Z této bašty se mezi léty 1891 a 1911 „střílelo poledne“. Dva dělostřelci tu čekali, až na věži Klementina dá muž mávnutím praporkem znamení, že už je pravé poledne a pak vystřelili z děla.

Po mírně stoupající cestičce jsme došli k exotické stavbě Hanavského pavilonu. Ten stál původně na výstavišti v době Zemské Jubilejní výstavy v roce 1891, kde sloužil jako reklamní pavilón Komárovským železárnám knížete Hanavského. Konstrukce pavilónu je litinová a je vyplněna zdivem a sklem. Dnes se zde nachází luxusní restaurace. Podobně, jako z dalších míst letenské rampy, je z tohoto místa mimořádně pěkný pohled na Prahu. Když jsme se dostatečně vynadívali a pořídili podvečerní fotografie Prahy, pokračovali jsme dolu, mírně se svažující cestou, k patě (základům) bývalého pomníku. Josifa Vissarionoviče Stalina. Historii tohoto neslavného monumentu všichni dobře známe. Pomník to byl vskutku velkolepý. Byl totiž dlouhý 22,5 metrů, vysoký 15,5 metrů a těžký byl 15 tisíc tun. Finanční náklady se vyšplhaly na 140 miliónů tehdejších korun, materiálu bylo dovezeno na 17 tisíc tun.

Dál nás vedla vyhlídková cesta po hraně letenské pláně, vysoko nad Vltavou, až k Letenskému zámečku. Těsně před zámečkem jsme minuli ještě jednu pamětihodnost – Letenský kolotoč. Je sice známý, jako „Letenský“ ale na Letné původně nestál. Jeho historie je hodně složitá – tedy krátce. Kolotoč nejdříve stával na Královských Vinohradech u slavné výletní restaurace Kravín. Protože to tam bylo „trochu z ruky“, tak se majitel kolotoče pan Nebeský rozhodl přenést kolotoč na nějaké lukrativnější místo. To se mu podařilo nalézt o dva roky později, a to na Letné u konečné zastávky lanovky a navazující Křižíkovy elektrické dráhy do Stromovky. Hned vedle fungovala vyhlídková restaurace v Letenském zámečku. Lepší místo by asi těžko našel. Dokládá to fakt, že tu kolotoč fungoval více než sto let. Mezi účastníky vycházky byli i ti, kteří si v dětství kolotoč užívali (i jejich děti).

A to už jsme došli k našemu cíli – Letenskému zámečku. Zámeček je postaven v neorenesančním stylu evokujícím italskou předměstskou vilu. Návrh této elegantní a vzdušné stavby s arkádami a věžičkou nevypracoval v roce 1863 nikdo jiný než slovutný architekt Ignác Ullmann. Zámeček již od svého vzniku sloužil jako výletní restaurace.

Tak, jako před sto lety, i dnes se těsně u kolotoče můžeme občerstvit, a to nejen přímo v pavilónu Letenského zámečku, ale i v jeho okolí. Což jsme také učinili. Na místo jsme došli asi dvacet minut před zahájením České Rybovy mše a tak jsme se ještě prošli po okolní parkové úpravě s mimořádně krásnou alejí vzrostlých platanů.

Rybova mše, v provedení poloamatérského pěveckého sboru, který řídila Miriam Němcová, byla na tomto pro hudbu dobře vybraném místě, jubilejní – dvacátá. Popsat sílu prožitku Rybovy mše, v tomto prostředí a v přátelské atmosféře mnoha stovek účastníků, dost dobře nejde. Myslím, že kdo se tentokrát účastnil si ani příští rok nedá tuto příležitost ujít.

Všechny vás zdravím. Rád vás v příští turistické sezoně přivítám na podobných akcích.

Honza Šiml

 

VOZNICE - CHOUZAVÁ – KYTÍN – MNÍŠEK – 17.12.2019

pozvánka

Na vycházku přišlo deset zájemců. Do Voznice, výchozího místa naší vycházky, jsme dojeli autobusem MHD č. 317.

Přivítalo nás ranní mlhavé počasí, které však ukázalo i svou lepší tvář. Celý den bylo sice podmračeno, ale nebylo větrno ani nepršelo - pohodové, spíš podzimní, než zimní počasí. Na začátku naší trasy jsme šli pár desítek metrů po silnici, minuli jsem malebný přírodní rybník a za ním odbočili po žluté TZ na lesní cestu a po ní pokračovali až na křižovatku turistických cest do obce Chouzavá. Na křižovatce jsme odbočili vlevo.

Dál nás vedla modrá TZ - nejprve po upravené asfaltové cestě, později už s přírodním povrchem. Při průchodu obcí jsme si mohli povšimnout nových, zajímavým způsobem řešených stavení. Jedná se o celodřevěné stavby. Jsou roubené z přesně (průmyslově) opracovaných trámů. Poskytují rekreační, tak i celoroční možnost využití.

Na konci osady, u malého jezírka, jsme vstoupili opět do lesa (žlutá TZ) a po přírodních lesních cestách, okolo dalšího malého lesního jezírka a studánky, jsme došli ke Kytínské hájovně. Zbývající úsek cesty, na kytínskou náves, vede mírně klesající asfaltovou cestou. Čistá kytínská náves, s kostelem, rybníkem a s několika řezbářskými díly, nabízí pohled na vzorně upravený venkovský prostor. Nově otevřený pivovar, který je též součástí tohoto prostoru, nabízí pro změnu dobré občerstvení. Krátce jsme se zde zastavili a potom pokračovali po modré TZ směrem k místnímu hřbitovu.

U hřbitova, na "plácku" s několika neopracovanými kameny a velkými keramickými nádobami s bylinkami, stojí na podstavci dřevěná socha Káji Maříka. Ještě několik fotografií a naše cesta pokračovala dál po modré TZ - asfaltová cesta, pěšinky lesní cesty- až na okraj Mníšku pod Brdy. Prohlédli jsme si vánočně vyzdobené náměstí, nakoupili "potřebné věci" v cukrárně a autobusem odjeli do Prahy na Smíchovské nádraží. Celá trasa dlouhá cca 12 km vedla zvlněným terénem.

Všechny zdravím a připomínám další malou vycházku 22. prosince 2019.

Honza Šiml

 

KLÁNOVICKÝM LESEM - 27.11.2019

pozvánka

 

 

Z NOVÝCH BUTOVIC DO RADLIC – 16.11.2019

pozvánka

V sobotu 16. listopadu se konal druhý letošní „Den pro zdraví“. Tentokrát opět v areálu radlického plaveckého bazénu. Ještě před zahájením programu v Radlicích byla připravena procházka (Nordic Walking) v nedalekém Prokopském údolí.

Na výchozí místo, ke stanici metra Nové Butovice, přišlo 32 zájemců. Trasa, kterou připravila Jitka Hlaváčková, vedla krátce okrajem sídliště a poté již přírodou, po údolních pěšinkách a cestách. Nebyla dlouhá (asi tři km), ale dostatečně nám nahradila ranní rozcvičku. Nejprve jsme sestoupili na dno údolí a potom jsme se zahřáli (asi kilometr dlouhým) stoupáním ke stanici metra Jinonice.

Počasí nám přálo. Sluníčko nás provázelo od samého rána a modrá obloha vydržela po celý den. Většina „pochodníků“ se svezla metrem na stanici Radlice a účastnila se dalšího bohatého programu v areálu radlického plaveckého bazénu.

Honza Šiml

 

HOŠTICE - HORAŽĎOVICE - 31.10.2019

Výchozím místem byl areál školního zařízení v Hošticích, který je nedaleko mostu přes Otavu. Zde začíná červená TZ, po které jsme pokračovali proti proudu řeky do 6,5 km vzdálených Horažďovic.

Nejprve jsme šli po asfaltové cestě. Prošli jsme okrajem Kozlova, kde jsme si na návsi prohlédli hezky opravenou barokní kapli sv. Václava z roku 1866. V uličce, vedoucí na pěšinu k řece, jsme minuli další drobnou sakrální stavbu – litinový kříž s ukřižovaným Ježíšem, který je umístěn před bíle natřenou stěnou budovy a je zdaleka viditelný a velice působivý. Na konci uličky jsme sešli polní cestou, posypanou zlatitými listy javoru, k řece. Na klidné hladině se zrcadlila druhá strana břehu zarostlého starými, mohutnými vrbami a jejich torzy, tyčícími se nad hladinou.

Poté trasa odbočila do polí. Mírně stoupající cestou jsme došli k lesíku, na jehož okraji se nachází další církevní objekt – kříž s Kristem. Místo se jmenuje Úžlabina, a kromě kříže se zde nalézá i turistický ukazatel. Úžlabina vede příkře dolů temným lesíkem, až vyústí na pěšinu kozlovské stráně (přírodní památka), vedoucí podél travou zarostlých hald (sejpů) po rýžování zlata. Zlato se zde údajně těžilo už v době keltské. Zde se pěšina opět stočí k řece a už ji do Horažďovic neopustí. Na přilehlé loučce, kde je turistické odpočívadlo, jsme se na malou chvíli zastavili u pomníku připomínajícího smrt krále Rudolfa Habsburského.

POZOR - zde jsme odbočili z červené TZ a pokračovali dál podél toku Otavy neznačenou cestou. Minuli jsme dva jezy a slepé rameno Otavy zarostlé malebným orobincem (doutníky). Po cestě vinoucí se po navigaci a loučce jsme došli až k hlučně pracujícímu horažďovickému mlýnu. Zde jsme vyšli na silnici vedoucí na most. Po mostě jsme přešli na druhý břeh do uličky, která vede starou zástavbou. U dalšího starobylého kříže, stojícího na okraji schodiště, jsme odbočili vpravo a kamennou brankou, zvanou Kocour (postavena v roce 1870 jako součást opevnění), jsme zamířili k městské bráně do náměstí. V uličce jsme si povšimli sgrafita a štukem zdobené klenby vrat na domě z 16. století. Branou jsme vstoupili na prostorné náměstí s kašnou uprostřed a řadou zajímavých staveb na náměstí i v jeho přilehlém okolí. Zmíním se pouze o kostelu sv. Petra a Pavla, který svou mohutností náměstí vévodí. Stará část města, zámek, staré domy, brány a zbytky hradeb stojí za prohlídku.

Po krátkém odpočinku se část účastníků vydala zpět do Hoštic autobusem. My ostatní jsme se vraceli zpět po červené TZ vedoucí za mostem kolem zmíněného mlýna, ale dál po silnici. Cestou jsou k vidění další zajímavé sakrální objekty – hned za mostem malá zděná kaplička, kříž u silnice z roku 1885, a především kaple Jáchyma a Anny s léčivým pramenem. Od kaple jsme šli cestou roubenou mohutnými vrbami podél zarostlého potoka až k pomníku krále Rudolfa. Od pomníku vedla naše cesta do Hoštic – v protisměru, po stejné trase (červené TZ). Celá trasa je rovinatá, hýří vůněmi a barvami podzimní přírody a vyznačuje se mnoha udržovanými církevními památkami. Měří cca 14 km.

Moc jsem si to užil.

Honza Šiml

 

POSÁZAVSKÁ STEZKA - 26.10.2019

pozvánka

Za mlhavého rána se nás sešlo na Budějovické sedmnáct. V Jílovém jsme přestoupili do autobusu MHD č. 452, kterým jsme dojeli do Kamenného Přívozu.

Ze zastávky jsme pokračovali pěšky přes most, ze kterého jsme si mohli povšimnout kamenitého řečiště Sázavy. Po suchém létě je stav vody v Sázavě stále podnormální. Na plácku za mostem jsme udělali tradiční foto a vydali se po veřejné komunikaci (asfaltové silnici) po červené TZ směrem k začátku posázavské stezky. Tento úsek (asi 800 m) je zatížen poměrně hustou dopravou - vyžaduje zvýšenou opatrnost a od chodců ukázněné chování. Konstatuji, že se řidiči k našemu „průvodu“ chovali ohleduplně.

Ze silnice jsme odbočili na pěšinky a cesty posázavské stezky, po kterých jsme pokračovali až do Pikovic. Na druhé straně Sázavy se v opadávající mlze vypínal známý viadukt, který se klene přes údolí u Žampachu. To už naši výpravu ozářilo slunce a nad námi se klenula modrá obloha. Na cestičkách hrálo všemi barvami spadané listí, mezi stromy, které již odkládají svůj letní šat, se vypínaly skalní útvary, a pohled do hlubokých roklí a na dole plynoucí Sázavu vše umocňoval. Při pohledu na protější stranu údolí zaujmou každého návštěvníka chaty, které jsou postavené vysoko na skalách nad řekou. V pomalém tempu, při kterém bylo možné všechnu tu krásu vychutnat, a za doprovodu šumícího toku řeky, jsme došli k pikovickému kříži na začátek stezky. Zde je na skále pamětní deska informující o výstavbě stezky v letech 1914-24. Bylo to a stále je úžasné dílo.

V Pikovicích jsme se občerstvili v restauraci. Poté jsme se rozdělili. Polovina účastníků si v Pikovicích počkala na autobus do Prahy a druhá část skupiny (osm osob) pokračovala kolem řeky Sázavy a soutoku s Vltavou do Davle. Z Davle jsme odjeli MHD do Prahy. Překrásný podzimní den!

Zdravím a těším se na nějaký další výšlap v listopadu.

Honza Šiml

 

LYSÁ NAD LABEM - ČELÁKOVICE - 20.10.2019

pozvánka

Z vlaku v Lysé nás vystoupilo sedmnáct. Po krátké informaci, co nás na trase čeká, jsme se vydali do středu města Lysé.

Prošli jsme náměstím, kde jsme nezaznamenali nic pozoruhodného, a došli na rozcestí turistických cest ke kostelu, jehož oplocení zdobí barokní sochy. Podél zámeckého oplocení jsme pokračovali po červené TZ. Asi po 150 m jsme odbočili směrem ven z města. Na kraji obytné čtvrti jsme se na chvilku zastavili u malé kapličky stojící na upraveném, travnatém prostranství s lavičkami a dvěma mohutnými smutečními vrbami – příjemné místo k odpočinku. My jsme však pokračovali dál po asfaltové silnici směřující do Káraného.

Cesta vede souběžně s železnicí. Po obou stranách, silnice i železnice, zdobily cestu keře a stromy zářící podzimními barvami. Po necelém kilometru jsme došli k známému závodišti v Lysé, které je umístěno v krásném lesním prostředí. Konají se zde rovinné i překážkové závody. Do areálu, který je velice rozsáhlý, jsme mohli nahlédnout pouze přes oplocení. I tento pohled dává určitou představu o jeho rozlehlosti a kvalitě.

U brány závodiště jsme sešli na lesní pěšinu roubenou převážně vzrostlými duby. Po této příjemné cestičce jsme po hodině cesty došli k rozcestí turistických cest „U Václava“, kde jsme si odpočinuli a najedli se. Než jsme pokračovali v cestě do Káraného, přečetli jsme si ještě na rozměrném informačním panelu o historii tohoto místa. Kromě textu jsou zde i obrázky, jak byl areál rozsáhlý a jak vypadal v době svého vzniku – parková úprava a množství uměleckých a sakrálních objektů.

Naše cesta pokračovala lesními pěšinami ,okolo kterých je rozseto množství studní – zdroj pitné vody pro Prahu. Místo, kde se voda zpracovává a přečerpává do dálkového potrubí, jsme cestou k Labi minuli v Káraném. Podél pobřežní komunikace jsou rozmístěny panely s podrobnými informacemi o vzniku projektu, realizaci a provozu vodárenského komplexu „Káraný“.

Po krátké době jsme došli k moderní lanové lávce přes Labe, kterou jsme si nejprve prohlédli zdola a potom použili pro cestu na druhý břeh. Lávka má podlahu z roštů, její konstrukce je určitě bezpečná, avšak pro toho, kdo nemá dobrý pocit z výšek, to je adrenalinový zážitek. Za lávkou jsme nesešli na cyklostezku vedoucí po navigaci, ale pokračovali jsme po cestě přímo do lesa. Na první křižovatce jsme odbočili vlevo po modré TZ po které jsme došli (po 2 km) až na náměstí do Čelákovic. Tento úsek cesty vede mezi slepými rameny Labe, která zde tvoří velká romantická jezera s mnohými ostrůvky a bujnou vegetací. V Čelákovicích jsme se odměnili ve výborné cukrárně, či restauraci a z čelákovického nádraží odjeli do Prahy.

Tentokrát se na nás sluníčko usmálo až v závěrečných kilometrech.

Celková délka rovinaté trasy je 13 km (podle turistického značení).

Honza Šiml

 

BĚCHOVICE - HLOUBĚTÍN - 15.10.2019

pozvánka

Na sraz k autobusu přišlo 17 zájemců. Trasu jsme prošli přesně podle naplánovaného scénáře.

Od sousoší běžců na běchovické návsi jsme sešli k upravené cestě vedoucí mezi železniční tratí a potokem. Po necelém kilometru jsme podešli železniční trať a po modré TZ jsme odbočili k osadě Vinice. Krátce jsme šlapali po málo frekventované silnici a pak sešli na pěšinu vedoucí po břehu Počernického rybníka, po které jsme došli až na hráz, kde se nám naskytl pěkný pohled na celý rybník. Podél pobřežní pěšiny i po hrázi rybníka rostou krásné letité vrby a hráz zpevňují svými kořeny staleté lípy.

Z hráze jsme sešli do velice vkusně upraveného parku, kterým protékají dva potoky. Prošli jsme okrajem Dolních Počernic okolo hřbitova na malé zajímavě upravené návrší s vyhlídkou na další rybník, který vznikl po těžbě písku, nesoucí jméno Pískovna. Dál naše cesta vedla hostavickým poldrem, podél meandrující Rokytky, asi do jeho středu, kde jsme odbočili vpravo k lesu, překonali krátký svah a vyšli na vršek Čihadla, kde se nachází rozhledna Doubravka.

Od rozhledny jsme sestoupili lesní cestou na opačnou stranu svahu, přímo na hráz Kyjského rybníku. Rybník jsme obešli po pohodlné panelové ces. a došli k Hořejšímu rybníku, který jsme celý obešli, a po dvou stech metrech od jeho hráze, jsme došli k poslednímu Polifkovu rybníku. Asi po půl kilometru jsme zakončili naši cestu u zámečku v Hloubětíně.

Počasí bylo příjemné. Sluníčko, které by nám podtrhlo barevnost podzimní přírody, se tentokrát neukázalo. I tak jsme si mohli podzimní atmosféru vychutnat dosyta. Každý ze čtyř rybníků, kolem kterých jsme procházeli, byl trošku jiný. Největší, Dolnopočernický rybník, byl zčásti vypuštěný (připraven k výlovu), rybník Písník na nás zapůsobil divokostí břehů i vlastní hladiny rybníka, ze které trčí pařezy a kmeny odumřelých stromů. Naopak oba rybníky kyjské i jejich bezprostřední okolí jsou upravené a nabízejí cesty a pěšinky k pohodlným procházkám. Poslední rybník, ze všech nejmenší (Polifkův), je nejblíže k Hloubětínu, a je už součástí odpočinkového prostoru pro obyvatele v okolí. Do těchto míst zasahuje slepé rameno Rokytky (bývalý náhon na Kejřův mlýn), které svou romantickou krásou prostor obohacuje.

Vycházku, během které jsme mimo rybníky navštívili nově upravený zámecký park v Dolních Počernicích, přírodní geologické muzeum v místě bývalé skládky za Počernicemi a rozhlednu Doubravka v lesíku Čihadla, jsme zakončili u zámečku v Hloubětíně. Do svých domovů jsme se odjeli z nedaleké stanice metra „B“ (nebo tramvajemi 12, 16). Celkově jsme ušli necelých 12 km.

Všechny zdravím a přikládám několik fotografií.

Honza Šiml

 

POVLTAVSKÁ STEZKA - 1.10.2019

pozvánka

Z autobusu č. 390 jsme vystoupili v Třebenicích a vydali se směrem dolů k Vltavě, kam jsme sestoupili po 233 schodech k soše sv. Jana Nepomuckého. Zde jsme se společně vyfotografovali a vydali se dál po zelené TZ na trasu Povltavské stezky do Štěchovic. Na malou chvilku jsme se ještě zastavili pod monumentální hrází Slapské přehrady a pokusili se představit si situaci při povodni, kdy nestačila propusť přehrady na odvod povodňové vlny a voda přetékala přes korunu přehrady.

Povltavská stezka je součástí naučné stezky Svatojánské proudy. Stezka vede v délce 8 km po úbočí svahu vysoko nad vodní hladinou Vltavy mezi hrázemi vodních nádrží Slapy a Štěchovice. Její název, Svatojánské proudy, odkazuje na místa dávno skrytá pod hladinou.

Tentokrát jsme se na ní vydali, abychom se rozloučili s létem a otevřeli svoji turistickou náruč podzimu. Tak docela se to ale nepovedlo. „Léto“ nás přivítalo teplými slunečními paprsky, kterými nás častovalo nejen z oblohy, ale snažilo se nás oslnit i z vltavské hladiny a nepustilo nás ze svého obětí po celou cestu. Kromě střídajících se malebných výhledů na Vltavu jsme podél cesty míjeli skalní útvary, suťová pole, prošli dvěma skalními tunely a vystoupali na vyhlídky, z nichž byl pěkný výhled na vltavský kaňon. Při pohledu dolů jsme si představovali, jaký asi výškový pohled na Vltavu by se nám naskytnul, kdyby nebylo Štěchovické přehrady.

Vlastní pěšina je málo udržovaná a už se na jejím stavu povětrnostní podmínky dost podepsaly. Všichni účastníci ji však zvládli ve zdraví. Většina tuto krásnou trasu prošla poprvé a údiv nad divokostí a rozmanitostí přírodních krás dávali neskrytě najevo. Cestou jsme se mohli zastavit u 12 nových, dobře koncipovaných informačních panelů naučné stezky Svatojánské proudy, které upozorňují na zdejší přírodní zajímavosti, informace o voroplavbě a přehradách. Malý kousek před koncem trasy jsme spočinuli přímo nad hrází přehrady Štěchovice, kde je, kromě přehradních vodních turbin, umístěna i přečerpávací elektrárna. Stáli jsme na můstku nad mohutným potrubím vedoucím na vrchol svahu „Homole“, kde je vodní nádrž, kam se voda přečerpává, aby se pak její spád využil pro výrobu „špičkové energie“. Před Štěchovicemi neušel naší pozornosti architektonicky zajímavý kostel, který prochází v současné době opravou a na jehož věž byl nedávno osazen nový zvon. Jak nám řekla místní obyvatelka.

Po čtrnácté hodině jsme byli na konci trasy ve Štěchovicích, kde naše putování skončilo. Měli jsme štěstí. Po osmi minutách čekání přijel autobus, který nás odvezl do Prahy. Po nástupu do autobusu se zamračilo a začalo pršet. To se ohlásil podzim.

Honza Šiml

 

PROSEČNICE - JÍLOVÉ - 17.9.2019

pozvánka

V noci na 17. září pršelo a trochu se ochladilo. To bylo asi příčinou, že na tuto velice zajímavou vycházku přišlo jen devět zájemců. Skupina byla sice menší než obvykle, ale dobří chodci a parťáci.

Vystoupali jsme „VLČÍ ROKLÍ“ a pokračovali po prastaré lesní cestě, lemované mnoha skalními útvary, nad klikatícím se potůčkem, který protéká dvěma jezírky. Zastavili jsme se u krásného, rovně rostlého smrku a obdivovali jeho výšku. Snad čtyřicet metrů. Cestou k druhému jezírku jsme již nacházeli první hříbky – ty pravé, baculaté s krásně hnědými hlavičkami. U jezírka jsme udělali skupinovou fotku a pokračovali dál Vlčí roklí po cestě vydlážděné neopracovanými balvany až ke kamennému vodopádu.

Na úpatí této přírodní zajímavosti jsme si přečetli panel - odborné pojednání o geologii a přírodě této lokality. Po několika desítkách metrů jsme byli na místě a měli možnost tento geologický útvar shlédnout. Pokochat se monumentalitou oblých, jemným mechem porostlých balvanů a vše si vyfotografovat. V tu dobu vykoukly z mraků sluneční paprsky, které nás pak provázely celý den.

Pokračovali jsme Hornopožárskými lesními cestami a pěšinkami, sbírali houby a v pohodovém tempu si prošli celou naplánovanou trasu. Ani na posledním strmějším úseku nebyly problémy – pěšina kluzká nebyla.

Do Jílového jsme došli před 14. hodinou. Na náměstí jsme se odměnili (v cukrárně či restauraci) nějakou tou dobrotou a vrátili se autobusem v 15 hodin do Prahy.

Byla to krásná pohodová vycházka – příroda, počasí, provoněný les, přátelská atmosféra a navíc plné tašky hub!

Honza Šiml

 

TORRE DI PALME - 2.9.2019

Tentokrát to byla vycházka mimo region – prošli jsme se po okolí italského městečka Porto San Giorgio.

Skupina šestnácti turistických nadšenců vyrazila (v horkém odpoledni) z kempu, kde jsme byli ubytováni, na trasu dlouhou pouhých osm km. Trasa však měla jeden náročnější úsek. Cílem bylo „skalní městečko“ Torre di Palme.

První část vycházky vedla po úzkých chodnících městečka a po silnici (cca jeden km). V tomto úseku jsme prošli okolo dvou stavebně zajímavých kostelů. Ze silnice jsme odbočili na mořskou pláž, proslulou množstvím naplavených a mořem ohlazených kamenů a kamínků. Jsou tak pěkné, že každý z nich láká k sebrání. Mají tvary vajíček, srdíček různých placiček a jiných roztodivných tvarů, barev a žíhání. Nevýhodou je jejich váha. Většinou jsme si je jenom prohlédli, pocítili v dlaních jejich hladkost, chlad a vůni moře, potěšili se jejich krásou a ponechali je na pláži. Na konci pláže, u vlnolamu z nahromaděných bělostných balvanů (asi travertinu), jsme se vyfotografovali a celá skupina pak pokračovala polní cestou od pryč moře. Z okolo rostoucích stromů jsme ochutnali zrající fíky.

K našemu cíli to bylo už jen „pár kroků“. Městečko Torre di Palme, které stojí na skalnatém návrší, jsme celou cestu z Porto San Giorgio viděli před sebou. Závěrečný výstup na vrchol kopce jsme absolvovali po schodišti s 256 schody. Žádné tričko nezůstalo suché! Pohledy z vyhlídek na okraji města však za tu trochu potu stály. A panoramatický pohled na mořský obzor od východu na západ je opravdu jedinečný.

Torre di Palme je malé městečko, ale nesmírně malebné. Strmé, uzounké uličky plné barevných květů, domy z kamenných kvádrů, kamenná schodiště, kamenné portály vchodů se zdobenými vchodovými vraty či dveřmi, malá okénka zaplněná květy. Svou pestrostí zaujme i kavárnička vyzdobená množstvím barevných obrázků. Cestou jsme nahlédli do dvou starobylých kostelíků s typickými zvony zavěšenými v navýšeném, štítovém, prostoru. Prohlédli jsme si též jednoduchou kapli z X. století. Prostor mezi domy je vyplněn kamennou, květy vyzdobenou, kašnou a kavárenskými stolky s vyhlídkou na moře a Porto San Giorgo. Pravda, vše je trochu plánovitý útok na oči turistů, ale povedený. Prošli jsme si křížem krážem uličky a schodiště, kde většina účastníků nacházela další a další objekty hodné zachycení do paměti mobilu či fotoaparátu. Doufám, že v myslích účastníků utkví především atmosféra místa, kterou žádná fotografie nepřekoná.

Zpět do kempu jsme se vrátili po silnici a někdy i po chodníku, které tam téměř nejsou!! Pravda, řidiči aut chodce většinou respektují, je jen potřeba si zvyknout na trochu jinou atmosféru pouličního provozu. Byl to prima výšlap.

Na příští vycházku s vámi (už zase doma v Česku) se těší

Honza Šiml

 

DAVLE - JÍLOVÉ - 23.8.2019

pozvánka

Na vycházku přišlo 18 zájemců. V Davli, u mostu přes Vltavu, jsme udělali tradiční startovní foto a vydali se vlevo po silnici (červená TZ) vedoucí podél Vltavy. Asi po pětistech metrech jsme přešli most přes Záhořanský potok, na jeho pravobřežní stranu. Záhořanský potok zde končí svoji pouť a po pár desítkách metrů se vlévá do Vltavy.

Pokračovali jsme šli proti jeho toku až na rozcestí turistických cest, kde je lávka na druhý břeh. Tam směřovala naše trasa (modrá TZ). Cestou, od ústí potoka do Vltavy až na toto rozcestí, jsme prošli hlubokým údolím plným zeleně a celou cestu nás provázel šum a bublání vody kličkující mezi balvany a protékající přes malé kamenné jezy. Některé úseky toku mají charakter horského potoka. Pro množství neudržované zeleně zůstaly však některé partie toku našim očím utajeny. Malebná krása Záhořanského potoka vynikne při jarním tání, kdy se promění v bystřinu horského typu. Bujná zeleň zalesněných strání po obou stranách údolí nás trošku ošidila i o pohled na skalní útvary, které celé údolí zdobí. Každá roční doba má v přírodě své kouzlo. O něco nás „ošidí“ a něco pěkného nabídne.

Při cestě údolím jsme prošli okolo tří trempských osad a mohli tak shlédnout jejich „architekturu“. Osady zde vznikaly v třicátých letech minulého století a jejich charakter se měnil s dobou. Od nejskromnějších přístřeší, téměř bez vybavení, až po dnešní celoročně obytné stavby. Jsou zde k vidění objekty převážně z šedesátých let (většinou pěkně opravené) a nové stavby a přestavby z posledních desetiletí. Také pár chat z doby původních trempů –udržovaných i rozpadajících se. Za lávkou jsme pokračovali lesní, stoupající cestou a pěšinkami až na okraj osady Petrov. Prošli okrajem vsi a po žluté TZ pokračovali lesem až na skalní vyhlídku Třeštibok, ze které je úchvatný pohled z výšky na meandrující tok Sázavy, protější Malý a Velký Medník a daleký výhled do údolí Sázavy na obě strany. Z tohoto místa jsme pokračovali stále po žluté TZ převážně lesními cestami až do Jílového.

Celý den nás provázela modrá obloha. Na lesních cestách bylo příjemně, i když teplota ve volném terénu byla 27 oC. Nadýchali jsme se svěžího vzduchu, potěšili se krásou přírody a mnozí si navíc nasbírali dostatek hub, aby večer doma nezaháleli, pěkně je očistili a uvařili si z nich něco dobrého. Dobrou chuť.

Na prodloužení trasy (výstup na vyhlídku) jsme se dohodli v průběhu cesty. Myslím, že to stálo za pár kroků navíc. Celá trasa měřila přibližně 12,5 – 13 km. V Jílovém jsme se „odměnili“ podle chuti – v cukrárně, či u piva.

Honza Šiml

 

ČERNOLICKÉ SKÁLY - 17.8.2019

pozvánka

Na stanici autobusu se nás sešlo devatenáct. Od autobusové zastávky pokračovala naše cesta po místních komunikacích (ŽTZ) mezi vilkami, přes pěkně vyhlížející náves, směrem k hřebínku Brd, který se tyčil před námi. Na malou chvilku jsme se shromáždili u kapličky, stojící při cestě, abychom udělali společnou fotografii.

Tato poklidná cesta bohužel ústí do rušné komunikace, kde je potřeba dbát na bezpečnost. Není zde chodník a silnice se svažuje do nepřehledné zatáčky. Proto jsme pokračovali dál jednotlivě, po levé straně silnice a vytvořili asi padesát metrů dlouhého „hada“, vinoucího se husím pochodem až k odbočce na neupravenou polní cestu, kde žlutá turistická cesta pokračuje kolem pole a několika vilek až k úpatí vlastního kopce. Dalších, přibližně 700 metrů, nás čekala prudce stoupající, vodou vymletá úvozová cesta se značným výškovým rozdílem (cca 100 m?). Nejkritičtější místa, vymletá někde až na skalní podloží, s nahrnutými kameny a štětem, jsme mohli pohodlně a bezpečně obejít vzrostlým smrkovým lesem.

Po čtyřiceti minutách jsme se všichni sešli na křižovatce turistických cest pod rozcestníkem „U šraňku“. Cestou nahoru jsme byli účastníky neuvěřitelné nehody dvou nákladních skříňových aut, které za pomoci navigace do této lesní, neudržované, svažité cesty zajely shora a zaklínily se zde tak, že nebyla šance na cestu dolů, ani na návrat. Jeden z řidičů, kterého jsme potkali, nám řekl, že čekají na bagr a buldozer, který by měl cestu upravit. Nedovedu si představit, je-li to vůbec možné. Práce na několik dnů, týdnů?

Naše cesta pokračovala příjemnou lesní cestou na skalní vyhlídku Hviždinec, vzdálenou od rozcestí asi jeden km. Tento skalní útvar je členitý, a tak při výstupu na jeho nejvyšší bod (vyhlídku) je potřeba opatrnosti. Zde jsme se na chvilku posadili, rozhlédli po krajině, nasvačili a provedli zápis do zdejší „vrcholové knihy“. Hviždinec je skála, čnící vysoko nad okolní terén, ze které je daleký pohled do krajiny směrem na pahorkatinu a lesní komplex v okolí Karlštejna a Českého krasu. Skýtá i zajímavý „letecký“ pohled na Řevnice, Hlásnou Třebáň a těmito městy meandrující Berounku.

V tu dobu se zatáhlo a trochu ochladilo. Nezdrželi jsme se dlouho, vrátili se na rozcestí U šraňku a vydali se vlevo (ČTZ) po hřebenu, širokou lesní cestou, směrem k 3,5 km vzdáleným černolickým skalám. Brdský hřeben pokrývají lesy, místy vystupují obnažené skály a balvanitá pole. Kdo si všímal okolního lesa, mohl vidět také docela pestrou skladbu dřevin - duby, smrky, borovice, břízy, mladé i vzrostlé jedle, které nebývají k vidění často. Cestou jsme „zobali“ zrající ostružiny a některým se podařilo najít hříbky i jiné houby. Za necelou hodinu jsme se již rozsadili po skalním masivu, který byl hlavním cílem naší vycházky, černolických skalách.

Z tohoto místa je rozhled na obrácenou stranu než z Hviždince. Přímo pod námi Černolice a na dohled Líšnice, Klinec a Řitka. V pozadí dělá kulisu vrchovina podél Vltavy a Sázavy. Prošli jsme se po pěšině na vršku a prohlédli si skály. Průhledy do krajiny mezi skalami jsou jedinečné a velice fotogenické. Naše putování pokračovalo přes obec Černolice a za ní luční cestou do lesa, kde nás čekal sestup do první rokle a trocha bláta na jejím dně. Dole tekoucí potok jsme zdolali po novém můstku a pokračovali stále lesem po ČTZ přes další dvě strmé rokle, jejichž zdolání vyžadovalo trošku víc sil. V dobré náladě a natěšení na odměnu v cukrárně či u piva jsme dorazili do Jíloviště - cíle naší vycházky. Tentokrát to byla půldenní cesta krásnou letní přírodou a doufám, že jí zopakujeme, třeba v jiném ročním období.

Našlapali jsme (podle dodatečného změření trasy) téměř 13 km.

Honza Šiml

 

VE ŠLÉPĚJÍCH PRAOTCE ČECHA – NA ŘÍP - 30.7.2019

pozvánka

O vycházku projevilo zájem 14 seniorů. Pohodlným vlakem jsme dojeli do Roudnice nad Labem. Z nádraží jsme došli na náměstí, ze kterého je pěkný pohled na průčelí zámku. Zde jsme si udělali „startovní“ fotografii, rozhlédli se po prostorném náměstí, kde za štíty domů bylo možné spatřit vrchol známé roudnické hlásky. Poté jsme se neprodleně vydali na cestu podřipskou krajinou k hoře Říp.

Ze dvou turistických značek, které vedou na Říp (modrá a červená), jsme si vybrali červenou. Především proto, že velká část trasy vede lesními pěšinkami, kdežto modrá otevřenou krajinou. V den naší vycházky dosahovala teplota ke 30 oC. Cesta z náměstí na okraj města, dlouhá cca jeden kilometr, vede sídlištní a vilovou zástavbou. Tento úsek trasy není nijak přírodně ani architektonicky zajímavý.

Asi po dvaceti minutách jsme došli na začátek lesního úseku a po klikaté pěšině vystoupali na vršek nad Roudnicí, ze kterého bylo, na místech s průseky, vidět do krajiny a na vlastní město. Chladivá lesní pěšinka nás dovedla až do obce Krabčice, kterou jsme celou prošli až na začátek krásné lipové aleje vedoucí k úpatí Řípu. Uprostřed Krabčic je kostel a na konci obce je dřevěná socha praotce Čecha. Jinak je tento úsek cesty málo zajímavý. Zato cesta lemovaná staletými lipami, která končí těsně u úpatí hory, je úžasná. V tomto místě se skupina, která šla do té doby společně, rozdělila na menší skupiny a jednotlivce a k vrcholu jsme vystoupali každý podle svých sil a chuti. Náležitě jsme se zpotili a nahoře, u stánku s občerstvením, se asi po půl hodince všichni sešli.

Na nejvyšším místě hory stojí rotunda svatého Jiří, kterou jsme si prohlédli z vnějšku a kdo měl zájem i s komentovanou prohlídkou. Po odpočinku na této hoře, která je „co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp“, jsme se vydali na cestu zpět. Polovina účastníku se v Krabčicích (po 10 km cesty) oddělila a využila autobusového spojení do Roudnice nad Labem. Zbývajících osm si nenechalo ujít příjemnou cestu zmíněnou lesní pěšinkou a došlo až na nádraží do Roudnice pěšky. V dusném počasí, při teplotě blízké 30 oC, to byl pro všechny účastníky náročný výšlap. Někteří, kteří tento výlet absolvovali, mají z různých důvodů sníženou mobilitu a musili trošku zatnout zuby, aby poslední úsek na vrchol Řípu zdolali. Přesto jsem na jejich tvářích zaznamenal jen úsměv. Ani slovo nářku. Smekám před nimi a všechny zdravím.

Vycházka na horu Říp nám zabrala velkou část dne a ubrala sil. Prohlídka města nám zůstala na jindy. Do Prahy jsme dojeli vlakem po 16. hodině. Bouřky, které se po celý den ve středních Čechách vyskytovaly, se nám zcela vyhnuly. Sv. Petru velký dík.

Honza Šiml

Hora Říp - tento 459 m vysoký kopec neobvyklého zvonovitého tvaru se tyčí uprostřed roviny a proto je zdaleka viditelný (i z Prahy). Geologický popis je pro laika nezajímavý, snad jenom to, že je znám silným magnetismem (obsahuje hodně magnetitu a titanu). Jedná se o čedičovou vyvřelinu stáří 25 mil. let. Jeden ze základních kamenů Národního divadla je i z této hory. V našem podvědomí je Říp především spjatý s legendou o příchodu praotce Čecha, po kterém je naše vlast pojmenována. Tuto pověst první zachytil písemně Kosmas a Říp se tak stal jedním ze symbolů českého státu. K Řípu neodmyslitelně patří románská rotunda svatého Jiří a Vojtěcha, kterou nechal v roce 1126 vystavět kníže Soběslav na paměť vítězné bitvy u Chlumce nad německým panovníkem Lotharem. Nejprve byla zasvěcena Vojtěchovi a později v 16 století sv. Jiří. V dubnu každého roku se zde koná tradiční pouť s bohoslužbou. Co se majitelů hory týče – ve středověku patřila strahovskému klášteru, potom několikrát změnila majitele a dnes patří rodu Lobkowiczů.

Roudnice nad Labem - město Podřipska, nabízí řadu zajímavostí – Podřipské muzeum, věž Hláska, Lobkowiczký zámek, galerii moderního umění, Augustiniánský klášter, židovský hřbitov a další.

 

HÁJE – SVATÁ HORA U PŘÍBRAMI – 23.7.2019

pozvánka

V úterý 23. července v 8 hodin se nás na zastávce MHD sešlo 31! Jedna účastnice se ještě připojila přímo na Svaté hoře. Vzhledem k předpovědi vysokých denních teplot jsem očekával malou účast. A ejhle!! Autobus jsme téměř obsadili.

Z autobusu jsme vystoupili na zastávce Háje a část pěší vycházky na Svatou horu, dlouhou 4 km, jsme absolvovali ještě za přijatelné dopolední teploty.

Po příchodu do areálu kláštera jsme udělali společnou fotografii, zběžně si prohlédli celou stavbu – prošli se okolo basiliky Nanebevzetí Panny Marie, vyslechli si zvonkohru a poté i zvony oznamující poledne. V zápětí jsme se vydali na více než hodinovou podrobnější procházku s průvodcem. Obešli jsme celý ambit se čtyřmi rohovými kaplemi a celou řadou vnějších kaplí. Dozvěděli jsme se o historii Svaté Hory, pověstech a bájích vyobrazených na stropě ambitu a postranních kaplí. Prohlédli jsme si vnitřek basiliky s nově instalovanými varhany s tisícovkou píšťal. Měli jsme možnost zaslechnout i jejich hlas – probíhala zde varhanní škola.

Z areálu stavby jsme zašli do parku, zastavili se u pamětního kříže faráře Toufara, prošli se krátkou křížovou cestou (prosté dřevěné kříže) a vydali se spojovací chodbou po 400 m dlouhém schodišti do centra Příbrami. Ve skupinách jsme si prohlédli město (kostel, moderní kašnu, pěší zónu) a občerstvili se. Někteří navštívili i zámeček (nejstarší dochovanou stavbu v Příbrami), kde je muzeum, informační turistické středisko a výstavní síň se stálou výstavou fotografií uměleckého fotografa Františka Drtikola.

Pěkné počasí, společnost příjemných lidí a spousta zajímavých informací – tak by se dala shrnout naše vycházka. Do Prahy jsme se vraceli individuálně autobusy MHD. Ve svých domovech jsme byli kolem 16. hodiny, kdy teplota vzduchu v Praze dosahovala 36 oC.

Honza Šiml

 

PRAŽSKOU ZELENÍ – LESEM NA CIBULCE – 4.7.2019

pozvánka

Na vycházku se nás sešlo osmnáct. Naším cílem byla část lesa v okolí usedlosti Cibulka upraveného do podoby lesoparku. K úpravě lesa na park došlo již v 19. století. Součástí parku je řada soch a staveb, z nichž se většina dochovala do dnešní doby, i když některé v žalostném stavu.

Začali jsme u sochy sv. Jana Nepomuckého (nedaleko tramvajové zastávky), od které jsme vyšli přírodním schodištěm k Čínskému pavilonu. Zde se nám otevřel pohled na usedlost Cibulku a ovocný sad na svahu. Pokračovali jsme po zpevněných cestách, roubených starými duby a došli k soše Jupitera. Zastavili jsme se u chráněného dubu mimořádné velikosti. O kousek dál jsme minuli romantickou Poustevnu a po lesní pěšině sešli k jezírku Diany. Nad jezírkem jsme si prohlédli její sochu.

Od jezírka jsme vystoupali pár metrů k umělé zřícenině s rozhlednou a po jejím úzkém cihlovém schodišti až nahoru a rozhlédli se po okolí. Od rozhledny vedla naše cesta na vršek svahu tabulové hory Vidoule. V současné době je celá obrovská pláň pokryta zrajícím, zlatě svítícím ječmenem.

Asi polovina naší trasy se vyhnula hlavním parkovým cestám a místo toho vedla po lesních pěšinách, krásným listnatým lesem. Poslední kilometr po asfaltové cestě nás zavedl na začátek naší trasy u stanice tramvaje. Většina účastníků byla v této zelené části Prahy poprvé a procházku si užívala. Pro mnohé se vycházka stala inspirací pro další návštěvy, např. prázdninové procházky s dětmi.

Honza Šiml

 

VOZNICE - STOŽEC - SKALKA - MNÍŠEK - 14.6.2019

pozvánka

Na vycházku přišli pouze manželé Vodehnalovi. Moc mne to překvapilo, protože se mi ji podařilo načasovat naprosto přesně – viděli jsme záplavu kvetoucích náprstníků.

Z Prahy jsme vyjeli v 7 hodin. Za chládku jsme od autobusové zastávky ve Voznici šlapali po zelené a pak modré TZ na lesní rozcestí „Voznice“, dále po zelené TZ lesní cestou zvanou „Hadovka“ na rozcestí „Knížecí studánky“ a yystoupali na Stožec (605 m n. m.). Krásným chladivým lesem, v nadmořské výšce cca 550 m n. m., jsme po hřebenové trase došli na Skalku a sešli do Mníšku. Ušli jsme cca 18 km. Byla to jedna z nejhezčích vycházek.

Honza Šiml

 

PROSEČNICE - TÝNEC NAD SÁZAVOU - 11.6.2019

V úterý 11.6.2019 se konala vycházka po trase Prosečnice - Vlčí rokle - Panská skála - Týnec nad Sázavou - cca 13 km. Účastnilo se jí 13 "pochodníků".

Do Prosečnice jsme jeli vlakem z Kačerova. Na trasu z Prosečnice jsme vyrazili poměrně pozdě - asi v 10:30 hodin. Ten den odpoledne dosáhla teplota 32 oC. Vzhledem k tomu, že téměř celá trasa vedla lesem nebyla procházka nikterak náročná, ale naopak příjemná.

Krásný kamenný vodopád ve Vlčí rokli na začátku trasy mnohé fascinoval svou mohutností a zvláštností - něco opravdu nevídaného. Dále vedla trasa lesními cestami mnohde roubenými vzrostlými stromy. Mimo jiné též překrásnou modřínovou alejí. Alejí, jakých je u nás málo. Pohled na řadu, nejméně třicet metrů vysokých, mohutných modřínů, dlouhou cca půl kilometru, je úžasný. Dále jsme šli pěšinkami vystlanými travou a mechem, vyzdobenými letními květy včetně pestrobarevných, vysokých náprstníků. Krásná příroda a příjemná atmosféra celý zážitek z výletu ještě umocnily.

Honza Šiml

 

POSÁZAVSKÁ STEZKA - 9.6.2019

pozvánka

Na stanici Budějovická dorazilo 16 výletníků. Autobusem jsme dojeli do Kamenného Přívozu a vyrazili nejprve po asfaltové silnici, ze které jsme po necelém kilometru odbočili na červenou turistickou značku (TZ) do údolí Sázavy.

Po úzké kamenité pěšince nad Sázavou, která v jednom místě prudce stoupá, jsme došli na rozcestí turistických cest - červené a modré. Klasická Posázavská stezka vede až do Pikovic po červené. My jsme pro tentokrát udělali malou změnu a pokračovali příjemnou lesní cestou, která se střídá s pěšinkami, po modré značce do Třebsína. Pod Třebsínem jsme se zastavili v sídle vodníka TŘEBSINA, syna vodníka TŘEBA. Přečetli jsme si jejich rodinný příběh, který je moc zajímavý, avšak poněkud složitý. Kdo chce vědět podrobnosti o tomto rodě vodníků, tak si tam zajděte (nejblíže to je ze Štěchovic).

V Třebsíně, hned na kraji obce u krásné zvoničky, je restaurace. Zde jsme se občerstvili a s novými silami se vydali hlubokou romantickou roklí do údolí Sázavy. Asi po 20 minutách jsme stanuli zpět na červené TZ Posázavské stezky. První vyhlídka, na kterou jsme došli, Raisova vyhlídka je pojmenovaná po známém českém spisovateli, který ji rád navštěvoval. Je odsud „letecký“ pohled do údolí řeky Sázavy. Následovala Klimentova vyhlídka, ze které je pohled na zákrut řeky s chatami a malou pláží. Vyhlídka získala název po Josefu Klimentovi (1858 – 1938), učiteli, dlouholetém pracovníkovi Klubu Českých turistů a autorovi turistických průvodců.

Od této vyhlídky trasa klesá blíž k hladině řeky. Všude okolo je mnoho přírodních krás a zajímavostí. Sestup však vyžaduje opatrnost – mít otevřené oči pro krásu i nebezpečí. Sešli jsme k řece a podél toku pokračovali směrem do Pikovic. Vlevo nad námi jsme minuli Medník, který každoročně navštěvujeme, když na jaře kvete vzácná rostlina kandík. Cestou jsme vzhlíželi ke skalám, na kterých jsou vybudovány krkolomně vyhlížející stavby chatek. Mimo jiné i „kadibudka“ přilepená na skálu v obrovské výšce. Na protějším břehu řeky se vyjímá skalní útvar Pikovická jehla.

Po chvilce jsme došli k velkému dřevěnému kříži, který je na začátku Posázavské stezky. Zde je na skále upevněna pamětní deska Posázavské stezky se základními daty o stavbě. Pořídili jsme si „cílovou“ fotografii a vydali se ke konečné stanici autobusu u Pikovického mostu. Část účastníků počkala na autobus do Prahy zde, druhá část pokračovala podél Sázavy do Davle. Do Prahy jsme přijeli společně asi v 15 hodin.

Celková délka trasy do Pikovic činí 10 km, do Davle pak 13 km. Věřím, že jste si výlet užili ve zdraví a těším se na viděnou na dalším výšlapu.

Honza Šiml

 

ÚDOLÍM ŘEKY KAMENICE - 18.5.2019

pozvánka

Vyrazili jsme vlakem v 9:19 h ze Smíchovského nádraží směr Turnov. Po dvou hodinách jsme byli na místě a dali si oběd v restauraci proti nádraží, která je moc příjemná a obědy mají do 100 Kč.

Posilněni a v dobré náladě jsme rychlíkem ve 12:42 h pokračovali do Železného Brodu, kde jsme přestoupili na navazující osobní vlak, a nakonec vystoupili ve stanici Návarov, která je přímo v lese.

Došli jsme k mostu, odkud je krásná vyhlídka na řeku. Prošli jsme okolo hezké vilky Rusalka, kde byla rovněž možnost občerstvit se. Pokračovali jsme do mírného kopce a přešli na stezku směřující na zbořeninu Návarov, kde jsme si trochu zasportovali. Čekala nás totiž krátká feráta zajištěná kovovým žebříkem. Vystoupali jsme ke zřícenině hradu, který jsme si bohužel nemohli prohlídnout zblízka, protože se právě opravuje.

Potom jsem sešli dolů k řece, kde začínala divoká příroda a slapy. V rozšiřujícím se údolí se divoká voda zmírňuje. Prošli jsme nejkrásnějším úsekem podél řeky zpět k Rusalce a odtud do Jesenného. V 16:07 h jsme nasedli na rychlík přímo do Prahy.

Celou cestu připravila a krajem svého mládí nás provedla Milena Frýbová. Děkujeme.

Jitka Hlaváčková

 

POVLTAVSKÁ STEZKA - 17.5.2019

pozvánka

Několik dnů před termínem vycházky bylo deštivých. Trasa je náročná i za sucha. Proto jsem z bezpečnostních důvodů uvažoval o odložení vycházky a o náhradní trase.

U autobusu na Smíchovském nádraží se nás sešlo deset – všichni odhodlaní vycházku absolvovat. Dojeli jsem do Štěchovic a vyrazili po modré turistické značce na okraj obce, kde jsme odbočili do prudkého svahu na pěšinu, která vede zalesněným svahem. Minuli jsme potrubí přečerpávací elektrárny, která je součástí přehrady Štěchovice, a posléze se podívali na elektrárnu shora.

Pokračovali jsme podél Vltavy po zelené TZ až do Třebenic (zelená TZ). Povltavská stezka je součástí naučné stezky Svatojánské proudy. Trasa je mimořádně krásná a pozoruhodná, avšak cesta po ní je obtížně schůdná. Vede v délce 8 km po úbočí svahu vysoko nad vodní hladinou Vltavy mezi hrázemi vodních nádrží Slapy a Štěchovice. Její název Svatojánské proudy odkazuje na místa, dávno skrytá pod hladinou. Přesto, že počasí bylo v den vycházky pro turistiku ideální, bylo potřeba nespěchat a na chůzi se soustředit. Chůze na promoklém terénu byla pomalejší a vyžadovala zvýšenou opatrnost a pozornost na každém kroku.

Po zelené TZ jsme došli až k soše sv. Jana Nepomuckého na dohled od Slapské přehrady. Odsud jsme vystoupali po 233 schodech k zastávce autobusu a restauraci v Třebenicích, kde jsem vycházku (částečně z časových důvodů) ukončili a vrátili se MHD do Prahy. Na Homoli, k nádrži přečerpávací elektrárny, si zajdeme jindy.

Ukázalo se, že odhodlání přítomných, trasu neměnit a zdolat nástrahy cesty, mělo reálný základ, že se u nikoho z přítomných nejednalo o přecenění svých fyzických možností, jak se někdy stává. Přiznávám se, že jsem měl obavy, aby nenastaly komplikace, jejichž řešení by v daném terénu bylo velice složité. Za tyto pochybnosti se všem omlouvám.

Trasa Povltavské stezky je úžasná za každého ročního období. Tentokrát nás provázela sytá zeleň listoví stromů, keřů, květy mnoha druhů pozdně jarních, ale už i letních, bylin dávaly znát, že klepe na dveře léto. Vizuální zážitek byl umocněn zasvěceným popisem jednotlivých rostlin, který nám poskytnul jeden z účastníků – Petr Šmerák. Kromě střídajících se malebných výhledů na Vltavu jsme podél cesty míjeli skalní útvary, suťová pole, prošli dvěma skalními tunely a vystoupali na vyhlídky, z nichž byl pěkný výhled na vltavský kaňon. Při pohledu na Vltavu z výšky jsme se snažili představit si, jaký pohled by se nám naskytnul, kdyby nebylo Štěchovické přehrady. Cestou jsou rozmístěny nové, dobře koncipované informační panely naučné stezky „Svatojánské proudy“, přibližující okolní přírodu. Mnohé z toho, co jsme si přečetli na panelech, jsme mohli spatřit na vlastní oči – i živého mloka. Bystré oko Petra Š. spatřilo i ledňáčka. Citlivý turista může na této osmikilometrové trase vidět a zažít mnoho zajímavého.

Byl to pěkně prožitý den. Všechny, nejen účastníky, moc zdravím. Těším se na další výšlapy.

Honza Šiml

 

ODPOLEDNÍ PROCHÁZKA PRAHOU - 14.5.2019

pozvánka

Sešlo se nás dvanáct turistek. Vyrazily jsme autobusem ze zastávky Na Knížecí směrem na Dívčí Hrady. Vyšlapaly jsme na Ctiradův vrch a odtud dolů do Prokopského údolí.

Za chladného a větrného počasí (jen občas na nás vykouklo sluníčko) jsme ušly cca sedm km.

Jitka Hlaváčková

 

 

NÁVŠTĚVA SKANZENU V PŘEROVĚ NAD LABEM - 20.4.2019

pozvánka

Na místo srazu na Černé Mostě dorazilo 17 turistů. Autobusem č. 398 jsme dojeli do Starého Vestce, odkud jsme pokračovali pěšky přibližně tři km polní cestou podél potoka do skanzenu v Přerově nad Labem.

Krásné počasí nám umožnilo vychutnat si cestu přírodou i sváteční atmosféru přerovského skanzenu. Nahlédli jsme do života předchozích generací, jak v tomto kraji žily od konce 18. do poloviny 20. století. V současné době je ve skanzenu k vidění osm chalup a mnoho dalších hospodářských objektů, které sem byly přeneseny ze středního Polabí a citlivě soustředěny do celku, který přesvědčivě charakterizuje polabskou vesničku 19. století.

Velikonočně vyzdobeným skanzenem jsme procházeli chalupu od chalupy a nahlíželi do věrně zachycených interiérů světnic. V některých světnicích seděly selky (figuríny) v historických oblečeních (pracovních šatech, krojích) a prováděly různé domácí práce, za pecí si hrály děti. V kolíbce spalo dítě. Kovárna byla oživena ohněm, u kterého koval kovář apod. Instalace je tak přesvědčivá, že při vstupu do objektu a pohledu na ně mnozí návštěvníci podvědomě pozdravili. Pro nás starší, kteří měli možnost v mládí pobývat na venkově, to bylo nostalgické nahlédnutí do dětství a mnohdy i připomenutí blízkých osob, které jsme v tomto prostředí vídali při práci s nářadím, které naše vnoučata pravděpodobně vůbec neznají.

Velikonoční atmosféru skanzenu dokreslovala výstava kraslic a různé techniky zdobení vajíček včetně praktických ukázek. Kdo chtěl, mohl si sám vyzkoušet. Po podrobné prohlídce skanzenu jsme se vydali na cestu do Čelákovic. V lužním lese, kterým jsme procházeli směrem k Labi, jsme si kromě mohutných stromů a začínající květeny mohli povšimnout následků několikaletého období sucha. Místa, kde byly močály a jezírka, jsou většinou vyschlá. I tak je každý lužní les svou neupravenou divokostí krásný. Další naše cesta se vinula alejemi vzrostlých stromů, chatovou oblastí okolo upravených zahrádek po břehu Labe až do Čelákovic.

Z Čelákovic jsme se vrátili do Prahy vlakem. Ušli jsme přibližně devět kilometrů.

Honza Šiml